nadějí, střední oddíl knihy »Ještě jednou se vrátíme«,
nadepsaný »údoli nového království«, a v myšlenkově
nejnapiatější koncepci Sovově, v »Dobrodružstvích
odvahy«, vůbec neustává dialog sooiální etiky se
sociální kritikou. Slovo sociální má zde zvláštní, velmi
restringovaný význam: Sova není ničeho vzdálenější
než socialismu a kolektivismu; i v tom jest synem
severu: zná mravnost pouze individualistickou, vidí
v hromadném pokroku toliko nutnou odbočku, aby
mohla se zrodit čestná a hrdá, pravdivá a věrná srdce
myslících a tvůrčích jednotlivcův.

Sovova Etika: všichni bohové zemřeli, všecky
vlídnéiluse vzaly za své, přísná němota záhrobí a prázdnota
vesmíru obkličují člověka, avšak ten chová v prsou
zákon vyšší starých božstev a jistší dávných věr,
zákon to vlastní zodpovědnosti, mravníh~ sebeurčení,
svéprávného osudu. Buď, člověče, jemuž příroda:
vl-ožila v hlavu odvahu k myšlení a do svalstva možnost
zápasu, poslušen toho samoprávného zákona, a
budeš svoboden, šťasten, staneš se otcem nového života
a tvůrcem vyšší svobody! Ale kritický nerv Sovův
zadržuje individualistického myslitele před běžným
bludem této autonomní morálky - Sova, jenž našel
hymnický vzlet a visionářskou linii pro budoucnost
vystavěnou na Brandově přikázání: »:Bud vždy sám sobč
věren!«, ironisoval slovem bodavým a veršem kárným
nesčíslněkráte požadavek Peera Gynta: »Dostač vždy
sám sobě!« Sovův konstruktivní individualismus ˆ
jest na hony vzdálen od Stlrner·ova destruktivního
solipsismu - miluje na člověku především schopn~sti