drými mlhami nálad, pod stříbrným deštěm vznětů,
pod sládnoucími paprsky jevového okouzlení dobyl si
nové, přísné a mužné říše, říše etiky.

Antonín Sova jest větší měrou než kdokoliv pny
z jeho vrstevníků duch severský: bylo to daleko vice
než pouhý tribut skandinavské módě devadesátých
let, když ve »Vybouřených smutcích« naslouchal
napiatě a náhožně z přechodních mlh zpěvu Houslí
Severních, na nichž k zemím skloněn hrál a tv'ořil
obrovitý a zápasící duch. Sám Sovův zrak miluje nade vše
scenerie severu, jež pak zachycovány jsou úspornou
technikou syntetického verše: temné vrcholy
rozvichřených sosen, pod kterými zděšený racek křičí po{)
jitru; ledové moře plné tříštících se ker, pod nimiž
pohřbeno jest bohatství zrcadlících se měst;
ostříbřenou chatrč nad rybníkem při studeně zroseném
palouku; vyčítavé srázy hor v sněhu a orly kroužící
v čirém vzduchu nad nimi. Tak rozpomíná se oko na
duševní domov, do něhož uprostřed devadesátých let,
mezi »Soucitem a vzdorem« a »Zlomenou duší«,
Sovova myšlenka pevně zapustila svou kotvu, na domov
obou až po zuby ozbrojených Mus, které sloužily
dlouho v družině Pallady Athény než přešly do
průvodu Apollinova, na domov Etiky a Kritiky. II
opravdových severských duchů, ať slují Kierkegaard či
Ibsen, Hebbel či Nietzsche, p},atí kritika vždy za
nerozlučitelnou sestru a družku etiky. Tak i u Sovy. Po
díle kritické bezohlednosti, jež sluje »Zlomená duše«,
a po dile kritické revolty, pojmenovaném »Vybouřené
smutky«, následuje u něho dilo nejvyšších etických