BÁSNICKÁ ETIKA ANTONíNA

SOVY



\!<alná většina těch, kdož lnou k Antonínu
So
\;~ ;/I:.~vi , obdivem a , láskou, miluje jej jako
ah
\.r :~lutního umělce, jako citového a citlivého
virtuosa dojmů, jako barevného mistra smyslového

opojení, jako marnotratného dárce smyslné hudby,
která spoutává a svádí kouzelnictvím melodických
rytmů, důvěrnou pr'olínavosti záludně sladěných slov,
celým tím naléhavým šepotem, dotýkajícím se nejen
sluchu, ale i čiv a pletL Pro tyto čtenáře a uctivatele
Sovovy patří oblast velkého našeho lyrika soudobého
k mlžné a neklidné pr,ovincii básnictví sensitivního a
impresionistického; zdá se jim býti zrozena jen a jen
z feerické svatby <světla s barvou z horkého a oka.
mžitého objetí zraku se skutečnosti, z horečky lásky
mezi roztouženým srdcem a kvetouCÍ zemi. Dojista
postihuje tento zor obdivu a oddání podstatný kus
osobnosti Antonína Sovy: jeho jedinečnou
krajinomalbu veršovou, jeho rozechvělou a rozbouřenou
erotiku, jeho zjitřený vztah k přírodě i k městu, k lesům
i k mořím, slovem vše, čím se vyčerpává obsah jeho
básnických počátkův.

Ale Antonín Sova překonal s odhodlanou
rozhodnosti právě tyto počátky. Zachrániv čistotu a citlivost
svých smyslů, nechtěl zůstati pouhým sensitivem ř
tvrdý a závazný svět voluntarismu zavolal jej
kovovým svým hlasem k sobě. Neztrativ ničeho ze vnímavé
a roznícené své dojmovosti, pohrdl přece výsadou
slouti jen a jen impresionistou - a hluboko pod mo-