čkovy odnášíme několik podobizen; myslím na
medaHony sedmi příjemců dopisů. Slavíček se jim mimoděk
přizpůsobili proto se tón v knize mění tolikráte.
Ačkoliv odpovědi přátel nejsou otištěny, můžeme si
snadno zpřítomniti nejeden čin, nejedno gesto, nejedno
mínění těchto sedmi přátel malíře-naturalisty.

Oba výtvarné umělce, K. Hilberta a M. Jiránka,
dlužno arciť pro skrovnost tuto otištěných dokumentů
vyjmouti z počtu. Tím více zajímá poměr Slavíčkův ke
K. V. Raisovi, jenž byl zasvětil malíře do poznání
Českomoravské vysočiny: vděčný Slavíček nepřestává
uznávati Raisovy převahy v chápání hlineckého lidu a
kraje i za cenu vlastní individuálností. Vedle dvou
věrných osobních přátel, v nejkrásnějším smyslu, Lad.
Janíka a Aug. Švagrovského, stojí Slavíčkův přítel
duševní, Jan Herben. Nelze si v současném pokolení
pomysliti ducha, který by Slavíčkovi v přednostech
i v bludech stál tak blízko jako právě onj nadarmo
nepřipomínají dopisy Slavíčkovy na tak mnohých
místech Herbenův »Hostišov«: oba mužové, v podstatě
krevnatí, prudcí a naivní naturalisté, bloudí po
mlhavých a tendenčních cestách dějinné ideologie, která je
odcizuje vlastnímu, ryzímu já".

Posléze nejzajímavěj'ší dušeslovná kombinace:
profesor Jaroslav GolI přítelem Slavíčkovým. Sotva kdy
přitáhly se v duševní oblasti dva póly protilehlejší:
profesor GolI naskrze duch intelektuální, kulturně
projemnělý, něžný a křehký až k změkčilosti a
nerozhodnosti, zakotvený cele v evropském světoobčanství
- malíř Slavíček jen a jen instinkt, prudký a
nehorázný primitiv, vázaný a podmíněný výhradně
českým prostředím krajinným a životním. A přece
vyvinul se mezi učencem a umělcem krásný poměr přá-