ze Slavíček při veškerých vážných pokusech nepronikl
k jádru. Za to z české podhorské krajiny Slavíček vy~
vážil řadu pozorování, nejen trefných, nýbrž i
jemných, která chvílemi uprostřed různých nehorázností
myšlenkových a výrazových až překvapí.

Alespoň dva doklady tohoto vzácného umění
pozorovatelského: »Neznám buky z jara, a dráždí mne
představa, jak že asi mohou působit. Nevím, čím to
je, ale proč člověk má tak rád bělokoré stromy Ŕ
Jsou žíhané jako břízy, ale mohutnější a proti těmto
jsou jako pardalové - Něco kočkovitého je v břízách
- jsou jako anglické nebo skotské dogy - Břízy znám,
ale bukového lesa jsem neviděl v jaře, kdy raší a kdy
v něm všechno zpívá.« Anebo harmonie v červeni
z Oldřichovce na Voticku: »Linecká silnice je obrostlá
jeřáby, - už jsou na mnohých strom.ech jako rubíny
a na ostatních rychle červenají. To je krásné, ani se
vypsat nedá - Zvláště když je východní vítr a nebe
je nazelenalé - bez mráčků - Jsou to báječné barvy
- divoké a harmonické na nejvyšší stupeň možnosti

- Co j sou proti tomu korsa květinová j to j sem si

dnes myslil, když jsme šli silnicí v povečer, když i
slunce připadávalo - Byla přece ta šarlatová
barvacěsarská - právem.«

I v dopisech Antonín Slavíček byl především
krajinářem. Kde pokusil se karakterisovati některou
postavu, selhalo mu pero: buď pod čerstvým osobním
dojmem, nebo pod vlivem stranických informací, neb
i z povrchnosti pozorování pravidelně chybil se cíle.
Bylo by lze říci, že jeho duševní vlohy, mezi nimiž
schopnost dojmová byla nejsilněji vyvinuta, nestačily
na tak složitou úlohu, jakou jest proniknutí postavy
a povahy lidské. A přece si z korespondence Slaví-