místopisně historickou; kolikrát dovolává se svědectví
spisovatele Karla V. Raise, že Hlinecko v malířském
podání Slavíčkově jest totéž jako v románovém
výkladu vypravovatele »Západu«! Slavíček, podléhající
mocněji než kterýkoliv z českých výtvarníků vlivu
četby a přátel, nebyl osamocen v této prostoduché
ideologii, která tak často porušovala poctivý smysl pro
skutečnost, která snažila se z umění realistického
udělati umění tendenční - právě proto pokládám
Slavíčkovu korespondenci za zvláště cenný příspěvek ke
kulturní psychologii naší doby.

Ale to jest takřka její záporný výsledek, její kul·
turní memento, její životní tragika. Tím plněji, sytěji
a živěji mluví z korespondence malířský naturalista,
nadšený a neunavný pozorovatel přírody, smyslný a
prudký piják dojmů hlavně barevných, horoucí a za·
milovaný epik českého kraje. Všecky tyto slovní náčrty
a barvité dojmy, chvilkové postřehy a krajinářské
zlomky podány jsou v Slavíčkových dopisech s krajní
bezprostředností, slovem drsným a šťavnatým, bez slo·
hových retuší a literárních úprav. Lze přímo říci, že
Slavíček přenáší dojem naze na papír: nestará se ani
za mák o interpunkci, nýbrž spokojuje se pomlkami
místo jiných rozdělovacích znamének (co pomlka, to
máchnutí rukou!); nevyhýbá se trivialismům a podřečí
atelierovému; dává se unášeti překypující svou
buršikosnostíj i v těch dopisech gestikuluje, křičí,
nepřipouští k odporu, tak jako za rozprav v hospodě v
Kam.eničkách. Oblast, kterou ovládá pozorovací dar
Slavíčkův plně a bezpečně, není příliš rozsáhláj v cizině
Slavíček ztrácí dle vlastního doznání půdu úplně pod
nohama: jeho dlouhý dopis z Paříže z jara 1907 jest
přes všecku svou výmluvnost bezvýznamný; staré Pra-