k titěrnostem a nechutnostem po osobních a důvěrných
dokumentech, přiřkla Slavíčkovi právo na to, čeho
posud nepřisouzeno ani Josefu Manesovi, ani Jaro·
slavu Čermákovi, ani Antonínu Chittussimu, od nichž
bychom mohli rozhodně očekávati písemné památky
širšího kulturního zoru a pronikavějšího pohledu v
problémy a metodu malířství.

Slavíčkova korespondence, vydaná trochu na rychlo,
má daleko větší cenu osobní a kulturní než uměleckou.
Kdo by v ní hledal poučná a významná svědectví o
malířském tvoření, jaká nabíráme plnýma rukama při
četbě listů Milletových, Delacroixových neb van
Goghových, odloží dopisy Slavíčkovy zklamán; estetik
nechť nesahá po těchto samorostlých improvisacíchl
Kdo však miluje svérázné osobnosti pro jejich
individuální plnost, kdo si dokresluje rád podobiznu uměl·
covu teplými a důvěrnými rysy, kdo touží po zachycení
svérázného gesta a po vzkříšení uhaslého hlasu
umělcova, prožije nad svazkem mnoho radostí. Zejména
umí-li takový čtenář nakresliti si jako životní pozadí
jednotJivcova zjevu kulturní ovzduší jeho doby, ocení
dvojnásobně dokumentární cenu Slavíčkových listů.

Celá kniha, tak krajně upřímná, tak nepokrytá v
sebechválách i sebeobžalobách, tak výmluvná beze
stínu apologie, vypravuje totiž o zápasu, jenž se v
uměleckém světě českém odehrával mezi důsledným a
objektivním naturalismem a mezi citovými i
myšlenkovými tradicem1, vstřebanými výchovou, četbou,
stranickou ideologií. Antonín Slavíček, prudce vyvinutý
člověk smyslového života, obdařený však zcela
průměrnou schopností myšlenkovou, byl celým založením
předurčen k tomu, aby se stal čirým a důsledným
natUl'alistou. Jeho statečná a pevná ruka měla prostě a