soustavnější diskuse, do dýmu a par hostince SVOjE
prudké a přesvědčivé úsudky o přírodě, o lidu, o umění.
Vše, co za dlouhých těch večerů, které se někdy z
pitky měnily v .temperamentní bitku, Antonín Slavíček,
jenž tehdy zvolna se blížil vrcholům svého umění,
samorostlým a sanguinickým svým způsobem
vykládal, byl rovněž čirý malířský naturalismus jako
kdysi ve slovech Courbetových. Také český krajinář,
jenž na Českomoravské vysočině skoro pudově našel
vytoužený domov pro svoj e umění, neznal vyšší
ctižádosti než zachytiti materiální pravdu kraje a jeho lidu
"cl nejinak než veristický Francouz spoléhal i Slavíček
na hlas svého instinktu a citu, že jej bezpečně povede
k této pravdě. Se stejnou vášnivostí, která: u Courbeta
budila úctu i našeho Nerudy, šel Slavíček za svým
cílem.: nedůvěřuje příliš, jako většina naturalistů
výtvarné tradici, přetékaje věrou v objektivnost zevního
světa, pracovitý a prudký Antonín Slavíček rozdával
štědře ze svého jadrného a krevnatého naturalismu
jak na svých mužných obrazech tak ve svých výbuš.
ných mnohoslovných a přesvědčivých řečech.

Dnes náleží české Worpswede, jak se říkávalo Ka·
meničkám nikoliv beze stínu lehkého posměchu, již
historii; malířská družina, jež se tam shromažďovala,
jest rozptýlena, Slavíček sám již několik let v zemi.
Výtvarné jeho dílo však volá i dnes, ačkoliv není nikde
soustavně a přehledně přístupno, tím silným, skoro
fanatickým hlasem, »la nature! la nature! la nature!«
Slavíčkovi přátelé z »Manesa« pokusili se zachytiti,
pokud bylo možno, i slovní projevy a slovesné výbuchy
svého temperamentního druha a vydali jeho
dopisy. Po prvé dostává se nám obsáhlejší-
korespondence českého malíře; moderní doba, slídící často až