ujde nám také, že nejedno krasořečnické a frázovité
epiteton, nejedna pohodlná a konvenční hyperbola
nahrazují nový, útočný, původní postřeh.

Ale to jsou též jediné umělecké stránky, jež
zasloužily by býti vytrženy z románu. Vedle nich snad
ještě dvě tři episodky, kde Mrštík s půvabnou
naivností líčí sensace hudební, a pak nade vše výborná
hlava sedmnáctá »Bál«, s dvojím rejem, reálním a
fantastickým, v níž spisovatel rozpoutal svoU! nejsilnější
uměleckou notu, jsa na chvíli tak malířem malebnéhc
a pudového pohybu.

Co by zbylo po vytržení těchto stran? Hromádka
triviálního smetí, kterou vydavatel E. Sokol neostýchal
se postaviti »vedle největších prací Gogolových a
Dickensových« .

»Zumři«, z nichž známe asi dvě třetiny ve
vypracování auktorově, ostatek pak jen dle náčrtků z
pozůstalosti a dle sdělení vydavatelova, jsou osudným
nedopatřením. Jsou více: jsou tragickým omylem.

Jejich spisovatel měl jednU! strunu, jednu jedinou:
strunu široké, naturalistické malby smyslového
pohybu, pro niž byl člověk jen bytostí pudovou,
dojmovou, náladovou; na této struně hrálo vášnivé Mrštíkovo
mládí barbarsky břeskné melodie naturalistické
(budeme je ještě dlouho slyšeti). Ale když přešlo :mládí,
a když již jaro nezpívalo za poetu, natáhl Mrštík
strunu jinou, jejíž tón pokládal za významnější a jejíž
ovládání měl za hodnější zralého umělce. Ale struna
skřípala, vzpírala se, plnila vzduch kolem zlou
disonancí. Vilém Mrštík, divoký v hněvu a neznající sebe-