I nehledíme-li ke komposičním vadám a koncepčním
trhlinám »Zumrů«, strádáme nemálo při četbě této
šedivé, kalné, nekulturní knihy, v níž jest stále plno
šumu a hřmotu, křiku a nepořádku jako ve dvoře
starého pražského domu. Ani episody, jež až na jednu
nebo dvě zůstávají v oblasti formanek a průjezdů,
neodškodňují: jsou-li idylické, trpí nasládlostí, jsou-li
burleskní, upadají v sprostotu. Vilém Mrštík ku
podivu zhrubl a otrnuL proti svým starším knihám:
mluví-li o nesnázích a nepříjemnostech zažívání a
vyměš'ování, libuje si v trapné povídavosti; líčí-li kal a
špínu, stává se důkladným; má-li zachytiti ošklivé
pohyby a pošklebky, nezná konce; pražské argot
studuje Mavně s hlediska nadávek, přezdívek, banálních
rčení. Nezná zámlky, zkratky, výběru; reprodukuje
s monomanií těsnopisce; a ještě rozmnožuje hrubost
dokumentární hrubostí přirovnání a metafor.

Z nepopěrných předností starších svých prós
zachoval si Vilém Mrštík jedinou: vášnivou zálibu pro
malebný popis. I v »Zumrech«, v této zbloudilé a
zmařené knize, kde Praha vystupuje skoro jen jako město
hospod u Vořechovských, v Renthause a u
Karabinských, najdou se výmluvné a nadšené, lyricky vzduté
a barevně syté deskripce: Karlova mostu v noci, Malé
Strany pod prvním sněhem, Karmelitské ulice v
poledním víření. A to jest starý, dobrý, hmotný a smyslný
Mrštík - který i v tomto vzhledu skončil uměleckou
sebevraždou. Ovšem, soudíme-li tyto episody s
hlediska románové komposice, shledáme, že svou
technikou nevyhoví- nikterak lineární a hranaté kresbě
celku a že naprosto se nepřimykají k dějovému
uměštění neb psychologické náladě postav, k nimž jsou
přivěšeny; přistoupíme-li k těmto plátnům blíže, ne-