vého děje, jaký plyne z povahy typických postav
řízených prostředím, vymyslil pouhou triviální anekdotu,
již podmiňuje a inspiruje perspektiva formanky.
Anekdota o konfliktu šenkýře a denního hosta a anekdota
o konfliMu lstného kvartýrského a prodluženého
studenta, zadrhnuty v uzel, musí nahraditi románovou
akci a proto jsou rozšlapány, přetřásány,
parafrasovány do nekonečna.

Mrštík nemá ve své knize vůbec míry. Jeho genrově
kreslířská technika vyžadovala, aby nezveličoval
obrysů, aby šetřil přesně rozměrů, aby pracoval
úzkostlivě dle modelů, které se jinak snadno zvrhají v
zrůdnou a pasivně směšnou karikaturu. Ale kdež pakl
Kniha jest složena z nehorázných hyperbol, které
dráždí k protestu, z rozpřažených gest, která jsou
ozvukem triviálně romantické četby a nikoliv
výsledkem pozorovatelského úsilí, stilistických přestřelků,
jež ~htějf maskovati výrazovou sílu.

A zde kladu proti »Zumrům« dílo, které právě Vilém
Mrštík prohlašoval neúnavně za klasický vzor:
»Povídky malostranské«. Totéž prostředí, podobný ok~uh
figur, stejný rámec pitoreskní. Ale Neruda ví, že jeho
figury, ostře vyk,rojené a groteskně sříznuté, stačí
právě jen na zhuštěnou, stručnou, uzavřenou povídku.
Že děj, jehož osou jest pouhá anekdota, netající
hlubších životních sil a tragičtějších zájmů, nesmí se
rozpřádati románově. Že v tomto ovzduší jest vyloučeno
všecko psychologické zveličování a honosné
přestřelováni. A proto každá z »Povídek malostranských«
nemá než několik úsečných, hospodárných, krátících
stran, a každá: z nich jest arcidílo umění J!enrového.