uskutečněno nic z této koncepce, jíž nebylo by
nesnadno vyhmatati i bez velkoústého a nezodpovědného
doslovu vydavatelova. Vilém Mrštík nedovedl ani
vyvolati ani románově zhodnotiti staropražského
řemeslnictva a živnostnictva. Předvádí z něho, dle své známé
záliby pro vše stařecké, nikoliv plné typy životně silné
a pracovně plodné, nýbrž jen jakési odumírající a
marastické odpadky, jak je shledal v kouři a banalitě
staropražských hospůdek na pravém i levém břehu
vltavském. Z celé životní oblasti pražských živnostníků
vybírá jen večerní žvast a klep při pivě a dýmce;
vlastních vitálních sil pomíjí s tvrdošíjnou zatvrzelosti.
A stejně plytce a prázdně pojímá i studentstvo, ač se
v několika diskusních výjevech pokusil o předvedení
pestré a rušné řady typických hlav studentských, na
něž se bohužel dívá jen a jen fonograficky. Tedy místo
hromadného prostředí pitvorné a titěrné figurky, místo
stavu dobrodušné karikatury, místo životního ruchu
třídy hospodský tlach, křik, váda.

A zde jsem u základního a osudného kazu knihy,
která není vůbec románem: i její obě hlavní postavy,
nesoucí dějový konflikt, jsou takové figurky,
vystačující snad pro stručnou kresbu genrové· povídky, ale
nikdy pro román. Opravdovému umělci, byť by
miloval všední skutečnost láskou sebe vášnivější a
pokorou sebe trpělivěj ší, bylo by okamžitě jasno, že
postavy, jakými jsou Emil Zumr a Cyril Havlíček, stačí
na episodu, ale nikdy na celistvou stavbu románovou;
jen nepřesný a laxní Vilém Mrštík mohl je pokládati
za typ, kdežto jsou pouze genrovými figurkami, jejichž
náhodilé příběhy nemají pranic hlouběji lidského,
pranic obecně platného, pranic tragického. Vilém Mrštík
zosnoval svou knihu tak, že místo skutečného románo-