obrysu, ani architektonické nutnosti - chtěl Vilém
Mrštík nejen pokračovati, ale i vzestupovati. Chtěl
pokračovati: napsal svůj třetí monografický román
studentský, třetí his,toríí mladé duše přetékající mízou a
přissáté vášnivě k životu, třetí příběh barbarského
junáctví. Chtěl vzestupovati: proti dojmovému a
smyslovému Jordánovi, jehož osud jest vyřešen zoufalstvím
smrti, proti citovému a náladovému Ríšovi, jehož
životní obsah končí svatbou, chtěl v Emilu Zumrovi
stvořiti intelektuálního debatéra, jenž uzraje, zmoudří,
usadí se, pochopiv čistou lidskost v nepatrném a
všedním případě prostoduchého svého okolí. Emil
ZUffir měl býtí jarým a pružným mozkem ve službách
každodenního člověčenství, kde byl Jordán
kutálejícím se klubkem napiatých nervů a lačných smyslův,
a kde byl Ríša průměrným exemplářem krevnaté a
svalnaté mladosti. Nejsem snad daleko pravdy,
řeknu-li, že Mrštík promítal Zumrem svou poslední
vývojovoU! fázi, v níž literární žurnalista ubil umělce,
mlUlVka sensitiva, radikál výrazu a oportunista
myšlenky kritického pozorovatele kultury. Oba, Emil i Vilém.
stále se prou, polemisují, divoce gestikulují, oba horlí
proti programům, hloupým modlám, ubožáckým
pravdám, ale tak, že v mysli utkvívá z celé té debaty pouze
hluk slov, hrubost epitet, pádnost gestikulace.

Pro nový stupeň svojí psychologie mládí hledal
Vilém Mrštík novou formu výrazovou. »Santa Lucia« jest
prudce barevná řada popisných a malebných pasáží;
»Pohádka máje« volně členěná báseň s nekonečnými
slokami lyrické apotheosy; tu i onde pracuje Vilém
Mrštík pastosně nanášejícím štětcem prudkých úderů
a široké techniky. V »Zumrech« chce kreslit s ostrou
určitostí a tvrdou přesností kontur své figury; ale,