Ještě před Nerudou, od něhož zhruba správně
odvozujeme vlastní českou literaturu moderní, máme tři
pohrobní zlomky, jež čítáme s rozkoší požitku a se
smutkem ztráty; Mácha, Havlíček, Němcová jsou
tragickými původci jejich. Jaká síla elegického stesku a
romantické nálady proudí z kusých kapitol
roztříštěného a nedomyšleného Máchova »Kata«, v němž za
románovou archeologii tyčí se ponurou hrůzou celý
marný a promarněný osud hrdiny sourodého
básníkovi! Jaká ostře ledová a zdravě čerstvá metelice
geniálně přepiaté persif1áže církevní i politické vane z
kusých deseti zpěvů »Křtu svatého Vladimíra«, od
nichž Havlíčkovi odtrhly ruku, ještě pevnou a tvrdou,
persekuce, nemoc, veřejná beznaděj! Jak voní a hřeje,
blaží a laská hutná a bezprostřední epika »Cesty s
pouti«, této věty přeškrtnuté smrtí ze sonaty ženské
štědré lásky a dívčího vykupujícího úsměvu, jakou
aovedla napsati jen Božena Němcová! Tyto fragmenty
jsou naší radostí, ale zároveň žalem, drahými dluhy
v naší literatuře, na něž jsme přece pyšní. Řeknou to
pozdější generace také o »Zumrech« Mrštíkových?

Nic, pranic nám nebrání, abychom se již sami
nepostavili na stanovisko budoucích pokolení a nikterak se
nedali másti a podpláceti tím, že i my jsme si slibovali
kdysi od ohlášených »Zumrů« mnoho, jakq vůbec byl
Vilém Mrštík po léta naší literární nadějí. To vše bylo
hludem optimistů.

Svými »Zumry« .- již toto množné číslo jest falešné
a zbytečné v knize Mrštíkově, ježto starší Zumr nemá
na všech sedmi stech stránkách ani psychologického