VILÉM MRŠTÍK A JEHO »ZUMŘI«

» ohrobní zlomky básnické mají podivné kouzlo,

~. 1dJ/ které vábí a svádí: nejen filology cítící, že jest
li

r.. tu pro ně povolná kořist a slušný obchůdek, ale

i čtenáře vědoucí, že uprostřed večeře budou
odnesena jídla, zhašeny lampy, zotvírána okna do němé
noci a tmavé prázdnoty. Láká k těm posmrtným
fragmentům čtenáře snad jen možnost, že jejich vlastní
kombinační um bude směti dokresliti načrtnutý děj
volně po svém a ze svého i domysliti rozvoj figur sotva
exponovaných dle osobní znalosti lidí a života? Zdá
se, že poutá a podmaňuje tu ještě cosi jiného: na
stránky nedopsané knihy padá poslední světlo z oka
umírajícíhoj větami cuká rytmus srdce, které již již
ochabuje a vypovídá službu; na náčrt cích, nahražujících
nedostatečně závěr díla, leží rozestřen nedosněný sen
tvůrčí vůle a komposiční snahy básníka předčasně
udolaného. Ve všem tom jest psychologická sensace, která
příjemně vzrušuje, jako ode dávna blízkost smrti dává
prožívati život plněji a sytěji. Filologové obklopili
zlomky mrtvých básníků' přímo modlářským kultem,
z něhož živým jest někdy až úzko, ale i
čtenář-milovník a požitkář není lhostejný k staršímu Demetriovi,
Donu Juanu, Bouvardu a Pécuchetu. Avšak není, snad
vhodno voliti óbdoby z cizích literatur pro výklad
spisovatele, jehož kritický smysl se udusil ve fanaticky
výlučném tradicionalismu národním; opravdově
prohlašuji, že nechci Viléma Mrštíka a jeho »Zumry«
měřiti a ubíjeti zahraničními klasiky a jejich výtvory: naše
stará dobrá literární tradice skutečně stačí - aby
skladatel »Zumrů« byl zvážen a nalezen lehkým.