Byl to přelud smyslů? Byl to stín, přicházející z
hlubin věčnosti? Ani když se pak básník zas našel a
prošed davem, vrátil do domova, nedovede se zhostiti
hrůz pochybnosti, a volá rozrušen:

»Projdeš - o samotě doma
proč ti záchvěv pohne rtoma?
Slabost chvilky - však ten stín
co chtěl věčna ze hlubin?«

Poslední dvě slova básníkova jsou citátem z vlastní
vítězné mladosti: z hlubin Vrchlického poesie vyšla,
do hlubin se opět vrací.

Nejen kniha sama, ale celé básnické dílo Jaroslava
Vrchlického končí se takto vášnivě a temně
rozeklanou otázkou, jež se záhadně noří z půlnočních stínů
Faustova titanského zoufalství. Nebylo a nemohlo na
ni býti pro básníka již odpovědi.

Kniha nechává: nezodpověděn ještě problém jiný,
jak překonati hrůzný fantóm Damoklova meče
kulturou, uměním, láskou, filosofickou věrou. Jaroslav
Vrchlický, nad nímž se Damoklův meč pesimismu,
černého dualismu, beznadějné fatality nevznášel
tentokráte po ptW, byl by, kdyby byl zůstal zdráv, jistě
napial lidské i básnické síly, aby byl problému; práv.

Avšak právě hrůzný osud, který jej srazil před ře·
šením, činí knihu »Meč Damoklův«, jinak nejednotnou
a různorodou, opravdu dílem tragickým.

(1912 a 1916.)