»Nuž tedy viz,

jak tobě již se směji!
Již zmiz či vis,

já dál svou píseň pěji,

tu hroznou úzkosti a děsu epopeji/«

Také tři balady jsou jakýmsi nezcela souměrným
triptychem: troje příšery zatínají svůj kalný dráp
básníkovi do duše, Vlkodlak-úzkost, Harpyje-výčitky,
Saň-temná smyslná vášeň, ale vždy jejich ohavný útok
vzbouří mravní síly v duši, a tak přece svitá
osvobození. Kdežto však temné ony zjevy samy zaklínají
prudkou sugescí čtenáře ihned ve svůj kruh,
nenabýváme o procesu vykupitelském plného přesvědčení;
tyto úsečné verše, projevené namnoze jen asonanci,
pouze napovídají, kde by bylo třeba rozvésti celý
proces duševní.

Na to síly básníkovy patrně již nestačily.

Báseň přestala mu býti v těchto posledních oka·
mžicích duševní rovnováhy tvůrčí rozkoší a změnila
se v pouhé ulehčení z náhlé deprese, v pouhý výkřik
úlevy uprostřed mučivé úzkosti. Mluveno názvoslovím
řeckým: básník není již 1tOt'fl'C~~, nýbrž p.~tVóp.evo~ ŕ
neosnuje ,klidného d~la uměle'Cké rozvahy, nýbrž zpívá
z běsného rozníceni Bohem či démonem.

O tom mluví také poslední jeho verše, nap,sané před
srpnovou katastrofou a uzavírajíd sbírku. Jmenují se
»Osamění«. Motiv není zvláště nový. Uprostřed
lidského šumu a víru básník pocítí pojednou hrůzu
naprostého osamocení, ztráceje nadobro smysl své dráhy
a jistotu svého cíle; vše volá k němu: prchni, unikni,
ztrať se! Pouhá kletba vteřiny, pouhý zmatek
okamžení, a přece otřes celé bytosti. Byl to dotek smrti?