středni záznamy z deniku poetova než formově
vyvážené kusy zralého a trpělivého umění. Nestači řici:
improvisace: ty nejsou od začátku u Vrchlického
vzácnosti. Ale zde, ve směsi genrů, v překotném
střidání rytmů' i strofických obrazců prožitek tak útočný
a. bezohledný přimo brání, aby básník oddal se zasvě·
cenému kouzlu tvoření a aby podří,dil své kypivé já
zákonu umělecké rovnováhy -cosi vymrštilo jej z
kolejí a zmátlo směr jeho dráhy.

To vyvrcholeno jest ve čtveru básní s bájeslovnými
symboly, v trojdílné skladbě titulni a ve třech
lyrických baladách o vlkodlaku, harpyjích a sani. Báseň
»Meč Damoklův« jest lyrické triptychon nestejného
rozměru s tragickým námětem: boj s fata litou.
Básník zprvu cíti dosti sil, aby zápolil s osudovým
přeludem náhlého zmaru, který otravuje mu dlouhé roky
- odmítá jej jako prázdnou představu bolestných
čiv, vychovává se pro resignaci, chce trpět, chce
pracovat - nejsme daleko řešení ze »Žamberských
zvonů«. Náhle vtrhne jakási hořečná síla zoufalství do
monologu básníkova. Ne již odevzdání se výsměšnému
osudu, nýbrž vzteklé křížkování s ním; spleť údů a mlhy,
ramen a stinů; co verš to výkřik, co rým to rána.

»J si stará Smrt?

Jsi nutný všeho konec?
Jsem zvěř? Jsi chrt?

Jsem lup? A jsi ty honec?

Na úder čekáš jen, na pohřbu mého' zvonec?«

Posléze sarkasmus jako jediný krunýř proti zlobě
sudby: Shakespearův král splynul se
Shakespearovým šaškem, aby čelil Moiře.