»Ó, byl to šum a huk a vír a bouřný dusot
jak fen stOi hladových by z psínce vyletělo,
a náhle zlomen jak vzdálených ořů klusot,
pod kotlů rachotem jak zápasicí cenoi,

zde všecko v propletu, VíTI, spád, trysik, dno', skal

kružba
a kletby, sténání a já$'Ot, výskot, tužba,

to vše se v míliardách drobných kapek tříšti

v tmě, nad niž světla se jak tygři oči blyští ... «

Divoká groteska vniká do básníkových motivů a jako
by šklebem umrlčí masky cení se všude do
nejvšednějšího života, jehož rozmarně ukrutnou překotnost
Vrchlický chce napodobiti rapsodií nebo causerií.
V hromadě poloshnných umrlčích prken na
šumavském rozcestí nachází' básník rozbité a pokažené desky
z harfy: neznačí to však pro něho snad osvobodivý
výkřik hudby, který se dere z trudné a trapné oblasti
zmaru, nýbrž hořké svědectví, jak život vše znesvěcuje,
vše uvádí v nízkost a ošumění. Listopad klepe na
dveře básníkovy a béře na sebe podivnou podobu
žebravého mnicha s nůší na zádech, naplněnou
barevnými a bezcennými dary pozdního podzimu, j
eřabinami, pestrým listím, svadlými květy, babím létem,
které vrhá před práh poetův; ale fantastický host chce
výměnou odnésti ve· své nůši všecky marné a
pohodlné iluse básníkovy - a ten si s ním posléze
připíji: obraznost snu, divoký let představ, rozrUšené
mysli, rozmar, tucha a děs proplétají se v paradoxní
té básni.

Ve všech těchto skladbách bije do očí zvláštní
kata:kter slohový. Jsou to spíše grandiosní náčrty než
vyhraněné, definitivní básně;· spíše prudké a bezpro-