Ach, mohu říci tak málo:
jen chtěl bych úkoj a chlad
a vědomí, že za to stálo,
proč chtěl jsem o něco stát.

Bubliny, píliny, snahy ˜
ó práce zbytečných dmi,
ó žití, ó věčnosti prahy,

k nimž celou svou duší já lnu!

ó chtěl bych ~yžít se krátce,

kýs anděl by v stopách mých šel,
v klín noci stanouti sladce,

tén zachytit, v posled jenž zněl.«

Zde před samým odchodem, slyšíme tep básnického
srdce Jaroslava Vrchlického, jenž přišel mezi nás, aby
zachránil píseň. Nebyl to lehký úkol, jejž takto
bohové vložili na něj: v době politické maloduchosti a
hospodářského materialismu nechtěl být než
básní"kem. Neusnadnil si sám cesty k tomu: kulisam~
dekoračnosti, vodopády retoriky, lianami lžifilosofie
zastavil si sám na dlouhé roky stezku k volným oblastem
ryzí písně. Hrozilo mu leckdy nebezpečí mechanismu,
úskalí opakování, lest a pohodlí běžných schemat: vše
se přímo spiklo proti písni. Sám Osud přepadl
několiKráte poetu na výpravě za vznešeným cílem; jednou
chtěl jej rozdrtiti divokou ranou do tváře, podruhé
zaskočiti ze zadu liradou banálností.

Jaroslav Vrchlický, ač občas klesal, přece posléze
odolával. Ještě v knize na rozloučenou chce býti
Orfeem, jenž vyvádí píseň Eury'diku z luhů
Hado"Vých.