a čistoty, zbožnosti a gracie. Kde dříve vládla láska
smyslná, stře se ted nad ženinou hlavou oddaná
pietaj kde druhdy vzpínal se uchvatitelský výboj, sklání
se nyní klidná důvěraj zlatá koupeL plného slunce
ustupuje stříbrné mlze souzvučného soumraku; var
krve ustal, a touhy se uložily ke spaní.

V »Meči Damoklově« připadá této intimní lyrice
zvláštní mravně vykupitelské poslání: tvůrčí volné
rytmické síly básnické podstupují zápas s chaotickým
mechanickým a nehybným tlakem osudu. Stačí para·
frasovati ty četné měkké a vzdušné pielYY, nadepsané
»Hodinám budoucím«, »Klid«, »Sen«, »Večer«,
»Ráno«, aby vysvitlo všecko teplé kouzlo citové písně,
celá lyričnost plná rosy a vůně, gracie a něhy, pro niž
není barevná a retorická přízdoba ničím a životní
pravdivost i psychická syntesa vším? či poví více
alespoň jedna z básní těch, citovaná tu v plném znění?
BáJsnik ji nazývá »Samomluvou«:

»Ach, mohu říci tak málo
a mohu říci tak moc!

Den vyzní vl$ím, co se stalo,
a všechno zhltí zas noc.

Den mnohým tak líbezně lákat,
co tušiti dá se jen v snech,

že večer bych hořce já plakal
tou písní vyznělých ech.

6 jitro! 6 noci! vy póly,
kterými omezen den!
.
Kdo pochopí, jitro jak bolí,
když nesplněn zůstal nám sen: