lického obrat a přerod slohový, patrný po prvé ve
sbírce »Tiché kroky« a pak častěji. Snad za vlivu
básníků anglických a německých, jež tenkráte horlivěji
překládal, přichýlil se k onomu proudu moderní
lyriky, který prýště z písňové tradice germánsM,
nejplněji vytryskl u Goetha a pak prostřednictvím
romantiků přelil se i do Francie, aby ovlažil půdu zprahlou
latinskou retorikou ... myslíme nejednou přibásní1ch
z tohoto období Vrchlického na Goetha neb SheUeye,
Moerika neb Verlaina a ne již na Huga nebo Leconta
de LisIe. Kdežto dotud zmocňoval se světa smyslovým
popisem a diskursivním poznáním, chce ho nyní
dobýti intuicí a nabádavou zkratkou. Barevné feerie a
světelné kontrasty starších knih ustupují stříbrným
odstínům šedí a náladovým val eurům polosvětIa.
Kolorista uhasíná, a melodický lyrik se osvobozuje z jeho
područí; řečník ohromující a umlčující odchází, aby
mohla zaznítí píseň, čistá jako zvuk stříbra, svěží jako
tok horského potoka. Vrchlický měl odvahu a sílu
odevzdat svou lyru do služeb nové kráse.

Nyní, v knihách »Tiché kroky«, »Svlačce na úhoru«,
»Západy« a v lyrické trilogii »Korálové ostrovy«,
»Skryté zdroje« a »Zaváté stezky« - pohříchu musíme
hledati taková písňová a citová čísla vedle strusek a
šlaků - vracejí se vždycky znovu dva ústřední
motivy: motiv bolesti, která očišťuje a motiv nalezení
trvalejší a spirituálnější krásy. Není to nikterak sta·
řecká resignace, jež béře za vděk pouze vychladlými
dary zimomřivého podzimu a spokojuje se živlem od.
mocněným, přírodou zaklopenou mlhami, nebem bez
slunce a bez ptáků ... nikoliv, pro Vrchlického
nenastává jeseň, nýbrž obrodil sek nové vesně. Přerod
života citového a duchového děje se ve smyslu něhy