theism ruší evolučním optimismem a vitální
hromad,ností veškeré individuální rozpory a osobní krisej
básnický monism zachraňuje tu do teplého svého klína
básníka i celý svět. Jádro »Meče Damoklova« - a to
i v básních, které nejsoU' inspirovány oněmi
hrozivými halucinacemi a temnými depresemi chorobného
rázu - jest řada zoufalých a záporných výkřiků
básníka, jenž se cítí ve svém hoři, zmatku, kolísání zcela
osamělým, Qdříznutým od společnosti, nedůvěřujícím
všemu tvorstvu. Jeho citovým zdrojem při tvoření jest
černý dualism člověka a vesmíru, myšlenky a hmoty.
touhy a reality. PesimÍJStické rozpory zrazeného
idealisty derou se korou pýchy prudce na povrch. Jestliže
Vrchlický ve »Stromu života« se na nejedné stránce
vrátil k širokému zvučnému verši retorickému, jaký
pěstoval mezi svou třicítkoU! a čtyřicítkou, zpívá v
»Meči Damoklově« spíše oním důvěrným, protepleným,
trochu šedivým a trochu ležerním slohem, jehož různé
fáze se dají sledovati od »Písní poutníka«: vedle lehce
improvisovaných a osvobodivě volných písní, jež jsou
sám dech, rosa, jiskření hvězd, čtou Se tu poněkud
střízlivé sloky životní moudrosti a zase jakési
lyrické feui1letony, které nepohrdají rčením
triviálním, obrazem nebásnickým, rýmem ledabylým, ale
vedle nich znovu písně mocně sugestivní, v nichž
obraz, ba i spád rytmu zdá se býti zrozen z nejhlubšího
prožitku.

K čemu užívá tentokráte Jaroslav Vrchlický nej- .
častěji tohoto lyrického stilu, který jest takřka určen
k oslavě rodinné intimnosti, přátelského semknuti,
milostné něhy? Reprodukuje jím básnicky samomluvu,
v níž zarývá obrácený hrot do svého nitra pro rozpor
mezi' nevyslovitelností věčna a marnosti básnického