konával uměleckou rozkoší a vědomím, že pravé
lidské štěstí nosíme ve vlastní hrudi (»Ananké« v
»80netech samotáře«) j z hustých mrákot záhrobí, odkud
zaznívají kletby a stony, zřel resignovaně vystupovati
nové životy (»Hymna Persefoně«); velkou a němou
královnu podzemní říše vítal vděčně a toužebně jako
poslední lásku lidstva, v jejímž náručí se spí sladce a
bez únavy (»Quies« a »Zahrada Persefony«) j pouze
úděl Ixiona, jenž s osudného svého kola vidí a slyší
toliko boj a sten člověčenstva, naplňoval jej
melancholií (»Pláč Ixionův«).

Později v době citové krise básníkovy na rozhraní
století zaú'točily oa Vrchlického po prvé s prudkou
neodbytností fatalistické příšery, čehož výmluvným
dokladem jest kniha ~>Žamberské zvony«, vzniknuvší
vesměs r. 1900. Vedle věnce elegií, který dal sbírce
jméno, čte se tam nová řada »Písní poutníka« a bohatý
()ddíl meditační »8topy dnů a nocÍ«. Onde probouzí
se filosofický a odevzdaný poutník v katovně, maje
obnažený meč hostitelův přímo nad hlavou a
uvědomuje si, že podobný meč svědomí stále visí nad srdcem
nás všech; tuto nadepsána jest jedna z básni přímo
»Meč Damoklův«: ačkoliv osudná zbraň visí na
tenounké vlasině, dodává si poeta přece mysli:

»A nechť sjede - drží posud x
bez bázně já k němu zřím,

v meč to zakuklený Osud,

a s tím se již usmiřím.«

Temný ten fatalism vystupňován jest pak ve třech
sJancích téhož cyklu, nadepsaných »Ananké«, které
podmaňuji stejně reliefnosH vidění, jako drsnou plasti-