dobou a jejím soběstačným trpaslictvím, kdekoliv horlí proti materialismu a lhostejnosti, užívá vedle plnostrunné harfy básníkovy i praku satirikova, ať jest to v trpkých dumách ukázněné formy »Hlast't v poušti«, či v drsném patosu »Dědictví Tantalova« a »Bodláčí z Parnassu«. Satirik Parini, který »na zpanštělou chasu zved satiry své bič a líčil prázdnotu jich zábav, kvasů a šlehal zbujný chtíč«, byl s Vrchlickým bytost spřízněná. A především byl Giuseppe Parini velkou postavou v dramatě dějin, kterou Vrchlický miloval pro lidské jej í přednosti více než pro veškeré přednosti umělecké. Dal o tom sám svědectví nezapomenutelné. V »Nových zloffildch epopeje« čte se báseň »Občan Kristus«. Revoluce, »rovna lvici, jde 'světem přes trosky a ruiny, j de s Marseillaisy písní vítězící a v patách za ní zločiny.« Její požár vzeplá i nad Milánem a strhne do svého kruhu celou městskou správu; je. diného mUže nikoliv - abbého Giuseppa Pariniho. Vážný a přísný kmet s trikolorou na prsou vstoupí na radnici, kde kypí revoluční kvas a rej. »A po radnice jak tu těkal stěně svým zrakem, jenž se tměl, nad stolem Kristův kříž, jejž vídal denně, dnes poprvé on neviděl. Stál chvíli k slzám dojat tJ srdci čistém, a ústa se mu zachvěla: »Co udělali jste s občanem Kristem, kam jeho tvář se poděla?« A pak, v oné prudké retorice básni