klasické příkrasy, - toť vlastnosti samé látky, jichž
šetří Parini zcela soustavně.

Ale jeho názor na život jest naprosto jiný: Parini
ví, co jest vážnost životní, co jest mužná důstojnost,
co jest občanská povinnost; proto ironisuje štíplavě
a bodavě své naparfumované a napudrované kavalíry
a mHostenky, proto v rafinovaném protikladě užívá
k líčení nejnicotnějších malicherností básnických
prostředků z hrdinské a retorické poesie renaissanční a
tím je sesměšňuje; proto klade v obdivuhodném
protikla:du proti těm salonnfun miniaturám současným
stručné, ale vznešené obrazy hrdinské prostoty a časté
přirozenosti venkova. Literární kouzlo »Dne«, jenž
bohužel nebyl dokončen, spočívá v tomto stálém
zápase hravé a půvabné látky s přísným a mravním
názorem; kulturní jeho význam však hledati jest jinde:
zde uprostřed společnosti aristokratické hlásí se
reformní a obrodný duch občanské spravedlnosti; pod
rokokovou formou vrou ideje revoluční; ze salonů,
budoirků a 'heren pudí čtenáře neuvědomělý roUlS~
seauovec do přírody a klidu; klasický starověk
doporoučí se tu -jako škola mravní ryzosti - nekončí zde
jen stará vyžilá a zdětinštělá doba, nýbrž vzcházf tu
též věk nový - Vrchlický našel proto skvělou
formulaci, když v »Posledních sonetech samotáře«
apostrofoval Pariniho:

»Ty nelítáš, jáeš občanským jen krokem,
ty nehřímáš, jen v žertu mrkneš okem:

Svět starý stejně stojí v plamenech!«

Jako komentář k překladu »Dne« čte se studie
Vrchlického »Giuseppe Parini a satirická jeho báseň