o jeho drobnější lyrice,' která nejraději užívá, formy
starověké ódy a obdivují se tu nejen skladbě hutné a
pádné, nejen výrazu vznešenému a přece vždy
jadrnému, nejen šťastnému vystižení klasických vzorů, ale
především osobnosti básníkově, jež jest občansky hrdá
uprostřed společnosti nicotných aristokratů, mužně
otevřená ve věku ochablých sil, národně uvědomělá
za nadvlády cizácké. Vrchlický přeložil z lyriky
Pariniho ve »Třech ,knihách vlašské lyriky« dvě
skulpturální znělky a jednu rokokovou píseň plnou prchavého
vděku; i pro něj byl, Padni především básníkem »Dne«.

Ze starodávných oken milánské akademie Brery
hledí její sestárlý, churavý a mladistvým bojem o chléb
sešlý ředitel, profesor a abbé Giuseppe Parini do
světáckého víru elegantní vznešené společnosti, pro niž
zůstal vždy plebejcem a chuďasem. A zatím co jeho
selské srdce touží po hrdinských dobách antické
prostoty a starořímské ctnosti, pozoruje jeho bystrý zrak
módní shon pidimužíkův, kterým patří svět. Kruh
denních starostí a radostí takového J1rozeného a
bohatého hejska milánského vyčerpává satirickou básní
»11 Giorno«: jest to velmi podrobná a výmluvná:
kronika jeho ranní toilety a snídaně, jeho polední hostiny
u zbožňované dámy, jejímž jest cicisbeem, jeho
odpoledních her a več.erních promenád i návŠtěv,
konečně jeho nočních společenských a hráčských
povinnosU; při tom věnuje epický kronikář stejnou péčí
postřehu a šíři popisu světu dámskému jako ·pánskému.
Jsme zcela v ovzduší rokoka, nejínak než' čteme-Ii
básně Popeovy, Zachariaeovy, nebo povídky
Crébillonovy; jen rozkošnická nevázanost u věcech lásky
chybí u Pariniho úplně. Elegance a dekoračnost,
hra,"ost a nicotnost, záliba pro mytologické vložky a lži -