Souhrou účinů světelných a živlu hudebního
vyvrcholuje Jirásek čistě v duchu baroka svá široká,
teplá, vznosná líčení hromadných slavností a
veřejných pamp, jež v útočném protikladu se zvedají na
temném pozadí knihy: román začíná korunovací
Karla VI. a končí Ee svatořečením Jana
Nepomu~kého v _Pr~~ takže nábcženské události jsou
uzavřeny těžce zlaceným a zdobně řezaným rámcem
chlubné nádhery. Není to však pouze výtvarná záliba
v rozlehlých, barvitých a detailních popisech, co
pohnulo Jiráska, aby rozpředl, snad až na úkor epického
tempa, tyto slavnosti: vidí právě jimi do barokní duše
hlavně v její oblasti smyslové. Bystře postihl, kolik
smyslového očarování obsahuje zbožnost barokní, jak
v jejím lísavém působení skrývají se prvky
erotické, jak zvláště má namířeno na citlivé čivy
mládeže; co tu přesně vypozoroval psycholog, tomu dal
zdobnou formu náladový básník. Kolik dětské poesie
dovedl shrnouti do odstavce, kde líčí, kterak Jiřík za
pacholectví korunuje růžemi sošku mariánskou a opíjí
se v chrámě vůní kadidlového dýmu a hudbou varhan!
Jaký pohled do opuštěné duše staropanenské,
potřebující mazlivé něhy, otevřel, když uvedl čtenáře
před domácí oltářík urozené Polexiny Mladotové!
Oč účinněji než dlouhé psychologické rozbory odha·
luje nábož~nské rozrušení v duši kacířské dcerky
výjev v Betlémské kapli, ana Helenka dává se
rozkošnicky unášeti slavnostním proudem nadšené hymny
»0 Maria, nebes císařovno!«

Vedle těchto líčení a výjevů, v něž Alois Jirásek
zahalil kulturně historická apen;:us, podmíněná
pronikavým studiem dobových dokumentů i silnou intuicí,
oživují kapitoly Temno ještě scény jiného rodu a pů.