reformace ve smyslu exulantském a strhne prudkou
silou svého rozhodnuti i své obě děti Tomáše a
Helenku, hynou oba bratří Svobodové bídnou smrti v rukách
svých jesuitských stihatelů, jako odstrašující příklad
těch, kdož milovali »zemi Egyptskou« - své domy a
vlast laskavou více než fanatický požadavE:k evangelia
tlumočeného protestantskými kazateli z povolání.
Myslivec Machovec, který s chladnou myslí obětuje
osobní jistotu a štěsti svých děti strohé myšlence
emigrantské, stuhl v knize v neživé, odtažité schema: idea
nebyla učiněna živým tělem, a to plati, tuším, o většině
postav z bratrského zástupu v Temnu.

Kritická spravedlnost však žádá, aby z této výtky
byla vyňata jedna figura, jež v poslední čtvrtině knihy
vyrůstá z episodní šarže v skutečného hrdinu,
deklamator ll! zemských desk Jan Svoboda. Skromný a pIa.
chý, nedůvěřivý a opatrný, tklivý a něžný muž bez.
sobectví, bez náruživosti, bez vzdoru zdá se skoro
typickým představitelem zakřiknutého a pokořeného, ale
stále č~stného češství. Začátkem devatenáctého věku
byl by se tento útlocitný milovník českých knih a české
minulosti stal jedním z tichých buditelů národních,
byl by psal sentimentální verší'ky vlastenecké a těšil
se ve své mlčelivé samotě nadějemi v příští slovanské
velikosti. Začátkem osmnáctého století musí však býti
vyštván z chleba a posléze zhynouti žalostně. Jeho
sudba jest z těch, které spisovatele vyrušily z objek.
tivního klidu epického vypravováni. Jako epitafem
provází Jirásek deklamatorův bědný skon elegickými
slovy, která spíše než kterékoliv jiné místo knihy
symbolicky zhušfwjI obsah doby:

»V hlubokém temnu žil, v hlubokém temnu odešel.

Ani tucha jitřního srJětla. Temno, femno.« - -