ohaře českých kacířů: nocleh Koniášův u smrduté
zdechliny psí za humny, asketické očišťování vlastní
příliš rozkošnické ložnice, chmurný vjezd na bídném
znečištěném voze do triumfální Prahy svatojanské, zde
všude postavil Jirásek genrovou kresbu do služeb
jasnovidné intuice. Avšak jako španělští světci
barokní doby u Ribery, Greca neb Zurbarana náhle jsou
z nepatrných asketických realit klášterních vytrženi a
přeneseni do samého středu velikých, slavnostních
scén vise, mučednictví, neb stigmatisace, kde malířova
invence je obklopuje davem uměle komponovaným, tak
i Koniáš v podání Jiráskově: misionářské kázání na
náměstí v Dobrušce, kde pod nízkou klenbou hrozivých
mračen a za třeskotu hromu i v osvětlení blesku
k extasi rozplameněný a k mdlobě vysílený jesuita
zpřítomňuje lidu katolickému i kacířskému hrůzy
pekelné, provedeno jest v románě slohem, který se zcela
odpoutal ode všeho umění genrového; sem do
kapitoly XXIV. zhustil Jirásek v úsporné a uchvacující
~ynthese tragické živly náboženského a kulturního
života v Čechách v století osmnáctém. Ke Koniášovi
těsněji neb volněji při družil spisovatel celou skupinu
jesuitských horlitelů, z kterých jediné J. Malobický
na Kopidlně nakreslen jest všeobecnými obrysy; oba
Mateřovští z Mateřova, P. Firmus z kolej1e hradecké
~zvláště kněz vlastenec Daniel Suk vystupují se vší
teplotou a názorností osobitého života z těžkého rámce
Tovaryšstva' Ježíšova.

Jistota a bohatství individualisace, vlastní těmto
kněžským podobiznám, -opustily Aloise Jiráska, když
zobrazoval rozptýlené stádce vyznavačů Beránkových
na severovýchodě Čech v Praze. Osvědčila se při tom
pouze stará zkušenost psychologická, že známe' své