nosu, jimiž Alois Jirásek zpodobIl vťídce protlrelormace české, nemají ničeho společného s konvenčním podáním jesuitů v běžných historických románech. Pronikavá věcnost jeho psychologie noří se nejen pod povrch frasí a slov, kterými jesuitšti misionáři konají dílo hněvu a soudu, ale i pod. samy myšlenky duchovních agentů, detektivů a' inkvisitorů a sestupuje až na dno jejkh divokého života smyslového a jejich vášnivé citovosti - černé sutány padají a obnažující poMed historického dušezpytce proniká srdce i ledví. Co dovede v oblastí dějinné introspekce, překonavší na' dobro všecku průpravu dokumentární, ukázal Jirásek nadživotní figurou P. Antonína Koniáše, jež v jeho 'životním díle hledá sobě rovných. Jako chmurně gigantické postavy klášterníků a světců stvořené štětcem l!eniálního mistra ze Sevilly, Francisca Zurbarana, rýsuje se divě a útočně na temném pozadí, pohřížena sama do zoufalé noci. Vyhublé tělo a pobl~dlá tvář prozrazují asketu, prudké, neklidné, avšak velmi roz· hodné pohyby vychrtlých údů ukazují bojovníka, ale tmavé hořečné zraky napovídají mnohem více: šlehá z nich přísný rozum nerozlučně zasnoubený s neo'!> lomnou vůlí; světélkuje v nich horká vášnivost a zvrá· cená rozkoš z utrpení a z hrůzyj zasípá v nich chvílemi i churavá smyslnost, nezcela zkrocená kázní odříkáni. Kdekoliv se v Temnu zjeví Koniášova spíše španělská než česká postava, ovane čtenáře studeně jedovatý vzduch krypty v jesuitském chrámě; tak sugestivně postihl Jirásek duchovní tajemství vrcholné proti. reformace. Překvapí, že též této veliké figury zmocnil 'še ''ÍÍ1etod