Jirásek potlačil právě tuto složku: v Temnu, právě
jako v četných jeho jiných dílech, ustu?ují naprosto
do pozadí velké ideje politické, nad něž kulturního
genr~stu zajímají myšlenkové proudy doby, její drobné
a teplé životní zájmy, starožitnosti soukromé, vojenské
a církevní. A pak: vysoká šlechta jest jediným stavem,
jemuž v zástupu vyplňujícím děje Temna nepřiřčeno
vůbec místa; stavovsky i citově hledá i zde Jirásek
pod velkými národními a kulturními událostmi
neiraději lidství střední polohy. V tom jest protinožcem
barokní doby, j~ tak znamenitě zná; barokní esteti~1
kové XVII. věku nedovedli si představiti tragičnosfa
jinak než ve veřejných záležitostech, milostných a
rodinných zmatcích, krvavých osudech šlechticů a
králů. Aristokratické století našlo zvláštním
paradoxem vykladaěe v básníku krajně demokratickém.

Není zcela snadno přehlédnouti mnohohlavý dav,
jehož holandsky přesné a životné postavy hemží se
v kapitolách Temna. Zprvu se podobá, jakoby
starodávné zemanstvo české na odlehlém venkově se svými
selskými poddanými mělo nésti hlavní tíhu děje. Upro.
střed vlažných a šedých interieurů dýšících pohodou
stáři a chutnou vůní selanky rýsují se dva originály
drobné venkovské šlechty, Karel Henrych Lhotský ze
Ptení a slečna Polexina Lidmila Mladotovna ze Solo.
pisk, a v mistrné exposici dozvídá se čtenář, jak vlny
času a dějin doléhají i do klidného zátiší na Skalce
u Dobrušky. Jen zběžně zmiňuje se široce rozpřádající
vyprávěč o nových proudech společenských, o
pronikání cizáckého honosného aristokratismu mezi české
panstvo a rytířstvo, o tuhnutí poměru poddanského
působením mladšího úřednictva patrimoniálního,
dobrácké a staromódní zemanstvo na Skalce vzdoruje

13~