tisídhlasé jásá Janu Nepomuckému vstříc; právě
ozařuje polední slunce plesající metr?polí.j Ale P.
Daniel jest zamyšlen i sklíčen: pro sprostný lid bylo
útrpně určeno české kázání jen před chrámem; studenti
provozovati budou v koleji pouze divadlo latinské a
německé; také nápisy na dekoraci byly toliko latinské
a německé, ani slova českého. »Kdo by to tak
vykládal,« odbyl ho P. Mateřovský. »Hlavní je oslava
českého sv. Jana a ty nápisy jsou fortelné, co na tom,
v jaké jsou řeči, a je to především pro panstvo a pro
cizince.« LAlezármutek, který se zmocní stařič,kého
jesuity vlastence po těchto slovech, nemá trvání. P.
Koniáš, jenž jest rozzářen výsledky svého životního
díla, unese ctihodného důvěřivého kmeta svým
nadšením nad tím, že Praha jest městem bezvýjimečné úcty
k svatému Janu a k církví. V takové jednotě všech
čechů vidí P. Daniel návrat zlatých časů Karlových a
šeptá u vytržení: civitas devofissima!

Jen čtenář nejpozornější nalezne v Temnu ještě
jeden mot~ kulturní, jehož však Alois Jirásek
nevložil ani donovoi1i am do volních aktů jednajících
postav, nýbrž kterým podbarvil některé výjevy
osvětlující dobovou psychologií. Míním utajený a delikátní
proces pozvolného vznikání kultury rokokové z baroka.
Jako vzdušný motýlek lehkého půvabu ženského vzlétá
nový vkus a nové cítění z těžké kukle honosného a
pathetického životního slohu; kouzlo hudby, hned
taneční, hned zádumčivé provází ten povzlet, který při-