rikovi svého práva básník?

Vůči náboženským problémům ustupují v Temnu
do pozadí zřejmě ostatní ideové zřetele. Z hloubky a
tetelivě zaznívá struna vlastenecká, na niž Alois
Jirásek hrává zpravidla smyčcem velmi rozhodným, ale
újma, kteroU! si uložil tentokráte v obavě před starou
patetičností, nezbavila podání, jeho mocných účinů.
S českým duchem a cítěním hyne počátkem XVIII.
věku i český jazyk: venkované, kterým jadrné bratrské
slovo bible a kancionálu bylo ne'jen prostředkem
dorozumívacím, ale přímo duchovním chlebem, uchl!:
z~jLgQJ;Il_S_Il:Prus, a1Jy s~ v druhé, třetí generaci
od!!~rodnili. (Vláda uvádí do úřadů němčinu a nachází
v pražském měšťanstvu horlivé nohsledyr rok za
rokem mizí zásoba českých knih, povědomí jazykové
správnosti, smysl pro souvislost s národními dějinami.
Velmi jemně a duchaplně vypracoval v této spojitosti
Alois Jirásek motiv jeden, kterak v Tovaryšstvu
Ježíšově zvolna vymírá vrstva národně i jazykově
uvědomělých vyznavačů svatého Václava, jsouc
nahražována církevními světoobČany lhostejnými k rodné
zemi a k jejím dějinám; kterak v řádu a v koleji
vytlačuje českou řeč vždy více církevní latina a panská
němčina; kterak jazyk svatého Václava a 'S'vatého
Vojtěcha klesá zvolna na sprostou mluvu opovržené
luzy.~ě~~~I!!Lt~ vše Ilez~l'0rnenutelně jednou
episodou v triumfu svatojanském, kterým román vrcholí a
takřka končí. Bělovlasý P. Daniel, jenž v knize
představuje balbínovské a šteyerovské vlastenectví
jesuitů, stojí po slavných bohoslužbách na ostrohu před
hradem nad ulicí Ostruhovou; tři proslulí misionáři,
oba bratří Mateřovští a P. Koniáš jsou mu společníky
Zálibně vzhlížejí se jesuité v panorama tě města, jež