k Helence stojí v cestě také rozdíl stavovský; poddaná
dívka nemůže býti zasnoubena s příslušníkem
měšťanské šlechty. Nic nedotvrzuje pádněji, že Jirásek
vyhýbá se úzkostlivě pravé tragice a že s'e na život divá
zjednodušujícími skly krajního dualismu, než právě
tato podstatná ;složka románu. Oba sentimentální
milenci, Jiřík Březina a Helenka Machovcová, kteří
znají z lásky jako většina milenců u Jiráska pouze
prvopočátečné tóniny něžných sympatií a citové touhy:
nedovedou si vytvořiti životních podmínek, které by
rušily onu osudnou rozluku; neumějí z plnosti vnitřní
síly vybudovati pro své spasení světa, kde dobro a
zlo, povinnost a právo, blaženost zemská a zatracení
duše by byly položeny jinak než v dogmatických
zásadách jejich církevních vychovatelů. Jsou vším spíše
než hrdiny plnými mravního sebeurčení, kteří by pra·
covali o svém osudU!. Ani stopy toho, že by uprostřed
tolika velkých vášní náboženských a mučednických
mohl uzráti erotický vztah muže a ženy také v grande
passion ... Jako trpnými loutkami z poddajné hmoty
vládnou polodětinskými milenci černí fanatikové obou
táboru: Jiřík Březina dá se obléci do přísné kleriky
zádumčivého, ale poslušného alumna, a, Helenka
Machovcová jako reptající, leč konec konců povolná
dcera, nechá se unésti mezi bratrské emigranty za
hranice. Nesmiřen i nadále zeje základní protiklad.
Básník nedal za pravdu prostému člověčenství, nýbrž kon- .
fesijnímu radikalismu, třebaže jeho tklivý povzdech
prozrazuje, že tušil, kde jest pravda lidská. Tragický
náběh skončil takto v písku. Zdá se nesporno, že při
tomto řešení jest historik v plném právu; leč
nedůvěřivě našeptává nám hlas srdce, a s ním hlas intuice
kritické: proč, pro bůh, nehájil úporněji proti histo-