protireformace na jejím vrcholu se dobral pomalým
postupem analytickým - úhrn rozlehlého díla
podmaňuje svou živoU! názorností, teplým tónem své
důvěrné evokace, jakoby byl tvůrce přímo ssál hustý a
těžký dech oné odumřelé doby, jakoby byl se téměř
napil její temné, pomalé krve. A čtenář cítí v nozdrách
týž dusivý vzduch a stírá se rtů stejnou nasládlou a
podivnou příchut.

Ale co znamená umělecky mnohem více: barevná
mšt autentických a teplých detailů dobových
nerozsouvá se v pouhou kulturní drobnokresbu, a kniha
jest proto skutečným celkem a ne pouze uměle
seskupenou řadou genrových obrázků jako tak mnohé
z pr,oslulých a nejpr.oslulejších Jiráskových dělj
tentokrá:te vzrůstá bohatá a svěží vegetace rušných výjevů
a životných postav z pevného ideového podkladu.
Valná většina hlavních osob z nepřehledného skoro
zástupu Temna má přesnou funkci v myšlenkových
tendencích celku a v obmezeném okruhu nepatrného
svého bytí hnána jest některou kulturně dějinnou ideí
hlavně náboženskou - ponura tonina, do níž Jirásek
naladil svou skladbu, chtěla, aby skoro všecky
postavy byly těmito časovými, nadosobními silami:
strženy do víru zkázy, hozeny na skalisko zničení,
vyplaveny na mrtvou písčinu existence marné a
bezútěšné. Tím získalo Temno nejen celistvý přehled,
ale i vnitřní jednotu, kterou Jirásek, epik volného
tempa a pohodlné šíře, nahradil jaksi úměrnou
zákonnost komposičn~ - při imposantní stavbě svého
labyrintu s tolika klikatými chodbičkami a slepými uli·
cemi nezapomněl tentokráte na nit Ariadninu.

Ideje, kolem kterých Alois Jirásek zosnoval svůj
historický obraz, nejsou projevem filosofické kritiky