zorování z lídového básnictví našeho na veškerou
oblast národní poesie slovanské a snášejí pro větší
názornost i obdoby z písní německých i litevsk)"ch;
než, vše to vede k vyšetření. psychologického dna, na
němž zapuštěny jsou kořeny této poesie, dna,
společného všem národům indoevropským. Záhy užívá
Gebauer této metody líterárně srovnávaci i při rozboru
starožitných památek slovesných: co v oněch statích
týkalo se především stránky formální i stilové,
stopuje Gebauer nyní v básnické látce, na jednotlivých
motivech, v dějovém obsahu.

Kdežto naše starší. literární historie obrozenská,
význačně představovaná romanticky založenými učenci
Jungmannem, Šafaříkem a Palackým, pravidelně
vyhýbala se takovému studiu, které příčilo se jejich čistě
romantickému pojetí národní pův.odnosti, svébytnosti a
starožitnosti, užíval již Václav Neheský, předchůdce
a učitel mladé generace literární, této metody
srovnávací, neomeškáv.aje nikdy hledati příčinných vztahů
českých památek slovesných k cizí literatuře
západoevropské, především po stránce ideové a kulturní.
Gebauer přejímá v polovici sedmdesátých let tuto
metodu V. B. Nebeského, jenž ji nejzdařileji užil v řadě
studií napsaných mezi rokem čtyřicátým a šedesátým
minulého věku; doplňuje ji však ještě přesnou a
odbornou erudicí filologickou, jíž se Nebeskému, vyšed.
šímu z básnické tvorby, většinou ne;dostávalo. Staf
o »Ludvíku Tkadlečkovi« (1875) jest průpravou k celé
řadě studii tohoto druhu: látková filiace posud se
neřeší, poměr k cizí předlože zůstává celkem
nepovšimnut, za to však jednotlivé motivy J sou vybrány a
seřazeny tak případně a přehledně, že důkladná em .•
dice srovnávacího literárního dějepisce vyzirá z kaž-