svědomitě prohloubenou metodou, jež jednak
představovala sama v našem literárním dějepisectví vlastní
údobí rozvojové, jednak v důsledcích a nápověd ech
svých ukazovala pro budoucnost k novým drahám i
novým cílům.

Jako literární historik působil Gebauer dvojím
směrem: četné monografie, edice, posudky, skoro vesměs
v »Listech Hlologických« obsažené, podávají hojné
doklady jeho činnosti literární; souvislé akademické
přednášky universitní, jež, nebyvše ani tiskem ani
litograficky vydány, dají se přehlédnouti v obsahově věrné, ale
stilově a výrazově samostatné reprodukci
středoškolských učebnic a naukovýchi příruček z per
Gebauerovfch žáků, ukazují nám metodu a postup
Gebauerových výkladů literárně historických na katedře
vysokého učení. Dvojí tato souběžná vědecká činnost
dává teprve celistvou jednotu zjevu Jana Gebauera
jakožto dějepisce staršího písemnictví českého;
jestliže jeho stati z oboru českých dějin literárních podány
jsou vesměs způsobem monogrldickým, poskytují
universitní čtení souvislost, soust.avnost a cykličnost jeho
dějepisně slovesného badání.

První, čím překvapí literárně historické stati
Gebauerovy, ať zabývají se lidovou poesií či staročeským
písemnictvím, toť důsledně provedená metoda
srovnávací, která snaží se dílo ideově, genrově, tvarově
i stilově vřaditi do přislušných skupin literárních a
kulturních. Hned první dvě podrobné studie
Gebauerovy z praktické poetiky, otištěné v raných
ročnících »Listů filologických«, »0 metaforických
obrazech básnictví národního, zvláště slovanského« (1874)
a »0 začátcích, v jakých si libují národní písně,
zvláště slovanské« (1875), rozšiřují svoje detailní po:'