taktických ukázek jest vždy spolu soudem o některém
zjevu staročeského písemnictví, soudem gramatickým,
.stilově formálním, literárními uvedení cizojazyčné,
pravidelně latinské paralely k tomu onomu místu, na·
mnoze znamená celý úsudek o původnosti památky po
stránce slohově tvarové; naopak úplné opomenutí
některého staročeského tekstu jest souznačné začasté s
jeho odmítnutím, pro něž lze najíti pak doklad i v
souvislých literárně dějepisných výkladech Gebauerových.

Tak jen dá se vysvětliti, že v posledním desetiletí,
které vykazuje celkem velmi skrovný počet
Gebauerových publikací z dějin staročeské literatury, zasáhlo
jeho mínění rozhodně do velké sporné otázky o
chronologii našich nejstarších památek básnických, jež
rozdvojila i vlastní Gebauerovu školu: Gebauerova
jazyková empirie viděla v staročeském jazyku z
poslední čtvrtiny XIII. věku takřka staročeštinu
kanonickou, ale tato empirie zakládala se na literárním
rozboru některých význačných děl, předem
Alexandreidy. Sloučením těchto dvou hledisek vznikl onen
Gebauerův závěr, který kladl počátky staročeské
epiky před vymření Přemyslovců, závěr, jehož auktor
nehodlal nikdy změniti, ani obmeziti. Tento ojedinělý
detail má rozhodně sílu názorného dokladu pro
stálou souvislost Gebauerových prací jazykovědných
s jeho !>tudiemi literárně historickými, ale ukazuje
rovněž jasně, jak obě vědy, jichž důvěrný vzájemný
poměr vždy více ochládá a se kalí, u Gebauera se
prolínaly, determinovaly, vzájemně podmiňovaly.

Po těchto předběžných několika poznámkách jest
možno, bez výtky jednostranného odbornictví,
sledovati a studovati tyto práce samy o sobě a stopovati,
jak všecky jsou neseny určitou, pevně promyšlenou a