podíl v četných monografiích zabývajících se
staročeskými památkami a dávají jim široký historický
podklad i přesvědčivou průkaznost ideové souvislosti.
Než ani staročeské písemnictví v celém svém rozsahu
a v celé útržkové pestrosti svých různých vzorů a
jednotlivých svých druhů, v celém svém příkrém
roz~:lvojení mezi literaturu náboženskou a rytířskou,
nezajímalo Gebauera jakožto literárního historika vždy
stejně: podléhaje i v literárně dějepisných svých
pracích mocně vlivu svého úsilí gramatického, vymezil si
průběhem doby určitou dobovou oblast staročeské
slovesnosti, dal se konečně zaujmouti jistými význačnými
jejími zjevy, vstoupil do služeb několika důležitých
památek. Vymeziti však přesně tento rámec lze pouze
cestou gramatickou a jazykovou; tato díla, tito auktoři,
toto období představující v krajní ryzosti a v naprosté
správnosti klasický jazyk staročeský, jsou i
rozhodnými vrcholy staročeského literárního stiIu, jsou
nositeli slovesného umění naší minulosti: z východisek
j azykozpytných dospívá tu Gebauer mimoděk k
hlediskům kritiky sti10vé a formální.

Bylo již stručně naznačeno, že přizpůsobení literárně
historických studií Gebauerových činností
jazykovědnou postoupilo tak daleko, že posléze dějiny
slovesnosti staly se pomůckou děl gramatických: obě
GebaueTova stěžejní' díla »Historická mluvnice jazyka českého«

i »Slovník staročeský« berou se touto metodou. Nižší i
vyšší kritika tekstová i literárně historická, jejíž skvělé
ukázky podával Gebauer v sedmdesátých letech občas
v »Listech filologických«, předem prozkoumaly,
ověřily, rozebraly, časově zařadily slovesný materiál, z
něhož tato velkolepá díla čerpala doklady: hojnost
jazykových, af lexikálních, af tvaroslovných, ať syn-