češtiny byl patrný hlavně ve dvou směrech: učinil
definitivní konec zastaralé pověře o normativní a
napodobení hodné řeči veleslavínské a odmítl rozhodně
přílišné ústupky, které jiní gramatikové, studující
povahu řeči především na dialektech, nejčastěji
východních, činili vlivu jednotlivých nářečí na spisovný
jazyk český.

S buditelským pokolením sdílel se Jan Gebauer
také o velkol~pou smělost souborných koncepcí,
objímajících a vyčerpávajících celý předmět naukový v rámci
národním. Obě jeho velká životní díla, »Historická
mluvnice jazyka českého« a »Staročeský slovník«,
rovnají se plánem a založením podnikům Jungmannovým,
Šafaříkovým a Palackého: ztělesňuji odvážný a světlý
sen syntetikův, který předem nebyl našel ani
průpravných prací analytických a monografických, nýbrž
musil je teprve všecky sám vykonati. Jako vědečtí
pracovníci našeho národního obrození byl ve své vědě
universalistou: objímal nejen hláskosloví a tvarosloví,
nýbrž též skladbu a slovníkářství; pracoval v tekstové
kritice a exegetice, ale i v literárním dějepisu; zabýval
se otázkami z fysiologie řeči i z psychologie jazyka;
podával v dílech svých vedle historického výkladu a
popisného obrazu také všeobecné zákony a řešení
problémů na podkladě srovnávací mluvnice.

Než, kolem těchto krystalisačních bodů, přijatých
jako odkazem z národního našeho obrození, vyhranil
se duch ryze moderní, jehož nauková metoda a
vědecký rozhled představovaly téměř vždy poslední
fáze novodobého zkoumáni. Ačkoliv mistr a umělec
detailu, propracovávající podrobné otázky až do
posledních odstínů a probírající předmět ve všech
možných případech, pravidelných i odchylných, neztratil