mravní poctivosti, přísným soudem dějinným, před který staví se náš celý ideový vývoj XIX. věku. On, filolog celou bytostí, zdrženlivý a přísný v každém projevu, nesmělý a plachý ve všem, co leželo mimo široký okruh jeho odborného poznání, neústupný a neúchylný ve sporných otázkách naukových, netušil sám, že jeho význam daleko přerůstá jazykozpyt a mluvnietví, tekstovou kritiku a literární dějiny a nebyl by, ať v cudné a ryzí skromnosti svého vzácného srdce, ať ve své krásné nedůvěře k všeobecným závěrům, jejichž vývody nejsou zcela evidentní, nikdy uvěřil, že budou se mu obdivovati a budou ho milovati i ti, kdož jsou lhostejni k problémům jeho odborné vědy, a prc něž jazykový vývoj staré češtiny jest pouze cizím a mrtvým poznatkem. Jan Gebauer byl v mnohém ohledu dědicem a zároveň dovršitelem našeho národního a vědeckého obrození. I pro něho byla řeč ústředním bodem všehc zájmu a úsilí, řeč, jež nejjistěji zachovává tradici a souv~slost národní, řeč, jejíž dějiny, ryzost a bohatost jsou nejspolehlivějšími kriterii duševního života a rozkvětu v národě. Miloval jazyk zvláštní temnou a těžkou láskou, která se nedá naprosto vyložit~ jen oddaností odborníka k vědeckému zaměstnání a k naukovérou objektu; byl vzmš,en jejími osudy a pohrdal zcela rozhodně jejími škůdci a zbytečnými oprávci. Ano, bylo přímo trochu vědecké romantiky v Gebauerově zálibě pro staré a nejstarší fáze řeči, pro něž cítil více než zájem metodikův: čeština XIII. a XIV. věku byla mu jaksi důvěrně a přátelsky milá, obracel se k ní jako k rádkyni ve sporných otázkách, snažil se usilovně, aby uvedl její zákony v soustavu nejpřesnější. Výsledek tohoto naukového kultu »normální« staré