zpěváka«, kam Hey:duk soustředil svou žalnou lyriku,
odvracející se zatrpkle od života, stojí nízko na
stupnici básníkových děL Leč i mlhami těchto dočasných
senilif proráží osvobozující paprsek. Srdce, odhodlané
vždycky k výboji, chce se přece probíti chmurami, aby
se rty mladistvě žíznivými napilo z poháru světla a
životní víry. Tato odvaha nepoddati se a nese stárnouti
nadobro hlásí se nav'zdory všemu a nejvíce navzdory
přemítavému rozumu, který u Heyduka byl vždy
podruhem a nikoliv rozhodujícím pánem.

Konec konců nabývá v Heydukovi vrchu přece
optimista, jímž byl vlastně vždycky od dob mladosti. Jeho
optimismus srdce milujícího a věřícího netemenil
nikdy z ideového přesv~dčení, nýbrž byl úhrnem životní
jis:toty a projevem citové nutnosti. Spoléhal vždy na
souhlas básníkova nitra s přírodou, na radostný a
samozřejmý poměr lidské osobnosti k milované rodné
půdě, na pantheism stejně naivní jako opravdový: jak
slastné a jednoduché to opory! Nepotřeboval záruk
filosofických, ani se netrudil protidůkazy, které nabízí

•

optimistům příroda pozorovaná věcným a nedojatým

pohledem z přílišné blízkosti. Byl opojením jako
vyznání lásky, byl vytržením jako modlitba primitivní
duše k Bohu. Nabýval nové mízy, jakmile první slunce
pohrálo zlatem jehnědů, jakIcile zazurčel potok
osvobozený od ledu, jakmile vykřikl skřivan v modravé
dálavě. Jest to optimism duší nejprostších, nejčistších a
nejšťastnějších. Adolf Heyduk, jediný ze svého
pochybovačného a zachmuřeného pokolení dovedl takovou

duší zůstati až do svého roku osmdesátého. (1915)