básníka sama, kus jeho pudové příslušnosti ke
kvetoucí přírodě, k radostné domovině, k této vždy znovu
mládnoucí zemi. Není tu ornithologické museum, nýbrž
cykbls vroucích zpovědí a vyznání poety, jenž nebyl
nikdy ničím spíše než ptákem. Nezapomenutelným
akordem trysklo to poznání v klasické básni
»Skřivánek«:

»lřel za tebou jsem V' azurové světy,
až náhlý připomněl mně srdce ruch,
že jsme se ondy před tisíci lety

již někde potkávali s druhem druh;
že k slunci létali jsme skrze mraky,
že stejný byl náš jásot i náš kvil,

že z rodné země brázd jsem vzlétl taky,
že skřivánkem jsem byl.«

Svět, jehož se Heyduk zmocňoval svým
neochabujícím citem, nebyl vždycky pln jasu a harmonie. Stesk
za uprchlou mladostí, který zprvu zněl jako klidná
melancholie, stupňoval se později v tuchu stárnutí
bezútěšného; ztráta druhů a dětí, již přijímal druhdy s
bolestí bez zoufalství, nítila posléze úzkost z hrozného
osamění; v cyklu »Znělky« ozvalo se dokonce
přechodné - zdá se, že spíše přeja\té než prožité - pojetí
o přírodě necitelné k našim útrapám. Nejsou to však
myšlenkové koncepcé, odůvodněné poznáním
intuitivním nebo ideovým; jsou to prostě nálady srdce
příliš vznětlivého. Nenašly ani organického zapětí do
životní jednoty básníkovy ani hutné formulace umě·
lecké: knihy »Dumy a dojmy« a »Z deníku toulavého