»V poHch« a »Na potulkách« jest již básníkem, jehož
srdce nedává si ničím tlumiti svůj tep zrychlený
stykem s přírodou, není-li snad právě malířem šťavnatých
barev a vkusu idylického.

Nevím, zda která jiná kniha Heydukova poví tolik

o jeho lidském i uměleckém vztahu k přírodě, jako
nedoceněné »Ptačí motivy«, napsané již za pokročilé
jeseně životní; snad si najdou k ní čtenáři cestu, až
ani »Lesní kvítí«, ani »Hořec a srdečník« jich
neuspokojí. Kdyby bylo možno vedle sbírky nejúsečnějších
a nejúsporněj,ších epigramů položiti knihu psanou
namnoze v amplifikačním slohu a vyčerpávající básnické
druhy od idyly až po hymnus, přirovnal bych »Ptačí
motivy« k Čelakovského »Kvítí«: s poetou, jenž
přírodu do nejnepatrnějších zjevů miluje láskou velmi
důvěrnou, j de ruku v ruce znalec, který odborně
přírodě rozumí a uprostřed cesty potkává tuto dvojici
populární mudřec, jenž neustále odhaluje nové obdoby
mezi děním v přírodě a mezi lidským životem. »Ptačí
motivy« jsou kniha zalitá teplem a pohodou přímo
klasickou, najde se v nich vedle pohodlné a zálibné
selanky i dobrý kus zralé didakse, vedle širokých a
neumdlévajících popisů jiter, polední, slunečních západů
a soumraků nejeden kus plnodechého dithyrambu, jest
v ní něha i žert, dětský úsměv i vděčnost starcova,
trylek dívčí i modlitba. Stín rozšafné pedantičnosti, který
tu provází ryzí lyriku, má svůj půvab, třebaže příliš
důkladné vyčerpávání látky chvílemi unavuje. Jenom
hrubé neporozumění smělo by viniti básníka, že zdobně
vykrouženým veršem a slovem poněkud přetíženým
popisuje, ba katalogisuje ptačí zjev za zjevem s
vytrvalostí vlastní neosobní a suše tématické poesii. Zde
naopak není nic neosobního: v každém ptáku vězí kus