barevnou a tvarovou plnost z matně idealistických
koncepcí rozumových jako Hálek; byla mu samozřejma.
Ať ve východních Čechách, ať na Slovensku, ať v
Pošumaví a Pootaví zachoval si bezprostřední styk s ní;
žíti znamenalo mu obcovati se stromy, květinami, ptáky
a vodami, sledov~ti krok za krokem změny ovzduší a
ročních časů, dívati se do volné krajiny přes pole a
nivy k lesnatým kopcům a pozdravovati hvězdnatý
veter každodenně znovu, jak by to bylo po prvé. Tato
důvěrnost a něha, v níž jest kus velmi prostoduchého
pantheismu a kus starobylé patriarchálnosti, poskytla
Heydukově přírodní lyrice její vroucnost a její srdečné
teplo: v tom jsou všecky knihy Heydukovy zajedno.

Ale jeho básnický poměr k přfrodě byl podřízen
řadě převratů; nemyslím pouze na změny rázu spíše
vnějšího, z nichž nejvýznačnější jest ten, že první lesní
interieury Heydukovy nemají krajinně určitého
zbarvení a že tepTVe od »Hořce a srdečníku« vystupuje
přesný kolorit místní, obrysy Šumavy, atmosféra
Pootaví, melancholie jižních Čech, a to i tam, kde se
básník obešel bez nomenklatury. Na samém
začátkusnad nejpříznačněji v opožděně vydaném sešitku
»Oddech v lese« - Heyduk podával místo lyrické písně a
lyrické krajinomalby jeli jakousi lyrickou causerii:
byly to drobné přírodní obrázky přeplněné
zosobňováním a provedené způsobem genrovýmj básník přišel
se s přírodou pobavit a zažertovatj hra rozmaru
nedovolila, aby vytryskl silný proud lyrického soucítěni
s přírodou, a vtipné arabesky odnímaly možnost
zachytiti totalitu přírodního dojmu s jeho vzduchem a
světlem, ale i s jeho citovými valeury. Toto
stadiumvězí v něm cele i sbírka »Lesni kvítí« - Heyduk v
»Hořci a srdečníku« zvolna překonává; v knihách

7*