uprostřed lesa: omšené kameny a kypré chumáče
vodních rostlin přerývaj i pravidelně tep této živé síly
přicházející z hlubin zemských a znásobují její kouz1c
rytmic'ké. Jest v tom kus osvobození a ozdravení
naslouchati, jak tu skanduje sama země svůj čistý a
neumdlévající hlas, jak klidná a jasná píseň zdroje, tichá
na první poslech, přehlušuje šum stromů i zpěv ptactva.
Přisedáte, nakláníte se nad zurčící vodu, oddáváte se
jí. A nevíte, ani jak: melodie zpívajícího pramene vás
ukolébala v dřímotu.

U básníka typu Heydukova jest svrchovaně nésnadnc
mluviti o etapách vnitřního a uměleckého vzrůstu, a
někteří pozorovatelé popírali dokonce, že by u něho
vůbec byl jakýkoliv vývoj - nebyli to naprosto jen
jeho odpůrci. Růst člověka a umělce není nikterak
pouhou spontánností, k níž dlužno přihlížeti nečinněj
naopak: vědomá spolupráce karakteru i menta1Hy jest
podmínkou nepwmíjitelnou. Heyduk přijímal život a
osud, ale nepracovalo něm; improvisoval poesii, avšak
nerozkazoval jí nikdy - jeho největší ctností byla
odevzdanost do rukou božích a do vůle vyšší inspirace.
A přece, jsou v Heydukově díle zjevy, jimž nemožno
porozuměti, popřeme-li vývojový zákon v jeho životě
a tvoření.

Heydukův lidský vztah k přírodě nezměnil se nikdy:
zůstávala mu stále posledním útočištěm, neochvějnou
pravdou, stupňovatelkou radostí i útěchou v hoři,
ztělesněním božské dobroty a přitakáním ke všem
základním pudům bytosti lidské. Nemusel se k ní
protrpěti a probojovati jako Neruda, ani vyjímati si její