k němu slétají v hustých houfech, ale Heyduk necvičí,
neopravuje, neřídí jich: ztrácí se sám v perutném jich
zástupu. Vlastní jeho úkon tvůrčí jest improvisace
lehká, zpěvná, bezprostřední; jen zřídka doplňuje ji
Heyduk trpělivou a těžkou prací slovesného dělníka.
Srovnejte teksty, jež v sebraných spisech označil sám
jakožto revidované, s původním zněním: najdete
změny v celku nepatrné. Heyduk, jehož ucho jest velnú
citlivo pro melodičnost, opravil tu a tam vadný verš o,;.
vý spád, nepřesný rým, nápadný zlozvuk, leč málokde
seškrtal opakování, zdlouhaV1é délky, lyrické
tautologie, ani nepřepracoval nepřiléhajících obrazů a
nedbalých epithet. Věře naivně v posvěcující milost
inspirace, prominul si hmoždění 5 formou, jež si přísné
umělecké svědomí Neru'dovo vždyc!ky ukládalo: jsóu-li
některé z jeho básníl dokonalé, jest to dar boží a
nikoliv vědomé dílo umělcovo.

Básnický sloh Heydukův řízen jest zásadou melodié
a nemá takměř zřetelů ornamentálních: útvary jako
stance, ritornel, sonet jsou to pouhými výjimkamlj jež
vysvětluje Heydukova schopnost snadné příklony k
cizím vzorům, kdežto nejvlastnějším jeho výrazovým
prostředkem od mladosti do. pozdních let zůstává pf·
seň. I psychologicky js,ou Heydukovi nedostupny ony
oblasti, do nichž lehký rytmus a šumný rým písně
nemohou dolétnouti, tím šťastněji se cítí v obvodu ne·
složitého života citového, kam již prostonárodní poesie,
jeho věrná učitelka a přítelkyně, obracela svůj let.
Jsou určité melodické prvky, které se u Heyduka
vracejí znovu a znovu: uspořádání slok, stupnice rýmů,
členění veršů přerývkami jdou z knihy do knihy a způ.
sobují jakousi rozkošnou jednotvárnost. Ničemu sé
Heydukova melodie nepodobá více než hudbě pramene