cího nad hnízdem vybraným, vrací se opětovně;
zásvětí kyne stárnoucímu básníkovi bílým zjevem
Liduščiným. Někdy v sešeřených knihách pozdních let
(»V samotách«, »Černé růže«) pokouší se Heyduk
pochopiti Smrt jako vykupitelku a smiřovatelku, ale hned
zas propukne starý stesk do nelítostné lupičky a
vražednice, která nepřála písni pokračování a poplenila
důvěrné štěstí domova. Jak by mohl Heyduk,
zapředený do teplých kouzel drobných zjevů, pěti chválu
její, která jest studeným a přísným zákonem? Jeho
domovem jest země, kvetoucí zahrada, kde pokolení
za pokolením oddává se přirozenému živO'tu. Nechtěl
proniknouti k tajům ukrytým za černými řekami
obeplouvajícími zahradu. Toužit fen vynésti v prudké a
plesné písni skřivanově sladkou pravidelnost
důvěrných r,adostí i žalů k obloze. A nejedna z těch melodií
dlouho jej přežije.

Jsa z hloubi duše přesvědčen o posvátnosti a
neomylnosti citu, Heyduk se mu oddává cele a
bezpodmínečně, píše, ježto jest citem nutkán, básní z potřeby
srdce. Oddává se však citu každému, ba i nepatrnému
a chvilkovému záchvěvu života emotivního: vidíme jej
stejně vzrUJŠena nad ranou vedenou přímo k životní
tepně jako nad bezvýznamným podnětem zevního
světa. Ulevuje přetékající své duši činností lyrickou a
nedbá naprosto toho, aby verš bezvadný a propra·
covaný zachycoval řinoucí se obsah citový do pevné
a hutné formy. Byl vždy plnokrevným básníkem, ale
povrhl slávou připojiti k hodnosti básníka, jež jest
milostí, hodnost umělce, která jest zásluhou. Písně se