slední odlesky slunce, ale nad lesem vzchází již měsíc
v úplňku a hází do kapek rosy v travinách své první
svity. A opět zaznívá z hloubek píseň pokračování.
Již v knize »V zátiší« ozývá se poesie dítěte, kterou
Heyduk dovedl od filigránské a rozmarné
drobnokresby povznésti místy až k plnodeché melodii zbožné
lásky. Uprostřed zdětinštělých genrů zasazených
nejednou do rámce přírodní selanky zamává chvílemi
silnými křídly píseň, jež z moře lásky letí k horám
touhy, aby ztratila se v oblacích vděčnosti. Leckdy
hlas jest ztlumen, jako by se básník bál, že jím vyplaší
své štěstí, a jindy sleduje otec skloněný nad drobnou
Liduškou s úzkostí plachý mráček táhnoucí přes slunce.
Ale ten houstne, až zakryje celý obzor básníkův. Kniha
»Zaváté listy« má dva oddíly: v jednom kmitá se
Heydukova Lila půvabně mezi hračkami, v druhém hledá
ji již zaslzený zrak otcův, jak »andělíčků při muzice
hraje si na Helice«. Pohrobní písně, jež Heyduk poslal
za čtYřletou dcerkou, mohou se měřiti s dětskými
elegiemi Riickertovými a dočka j í se snad svého Mahlera:
malá, až titěrná fakta unáší' silný proud citu duše
něžné a ušlechtilé, který z kvetoucích lučin pravidelného
života spěchá až k moři Tajemství. Nacházíme tu
bolest, která nechce býti ukonejšena a která přece není
zoufalstvím; obestírá nás smutek, velmi hustý,
propouštějící však paprsky slunce, jsme stále voděni k
hrobu, aniž ztrácíme smysl pro dary země, pro zpěv
ptáků, pro květiny, pro půvaby domova.

Cit tak intensivní pozbývá často ve zkoušce let své
pronikavé síly: u Heyduka nikoliv. V »Pohádkách
duše« a v »Ptačích motivech«, jež jsou psány dobrých
patnáete let po »Zavátých listech«, má žal nad ztrátou
dítěte palčivou příchut přítomnosti; motiv ptáka kvílí-